Ještě do konce nedávno skončeného loňského roku platilo, že když někdo něco vyhrál, měl se. Mohl si celou svoji výhru nechat a kromě otravných příbuzných nebo kamarádů a starých i nových známých ho o jeho peníze nikdo nechtěl připravit. Ale to už je minulost. Tedy v případě lidí, kteří mají to štěstí i smůlu v jednom, že vyhrají víc než milion korun. Když už dneska někdo vyhraje takový balík, musí od Nového roku zaplatit státu patnáctiprocentní daň. Platí to pro každého, kdo si svoji výhru nevyzvednul do loňského posledního prosincového dne.
Z každého vyhraného milionu tak už musí člověk zaplatit 150000 korun státu. Ať už se mu to líbí nebo ne. A je jasné, že se to tomuto člověku určitě nelíbí. Jenže to zkrátka musí udělat.
Člověk si tedy utrhne od úst. Sám, ze svých už zdaněných peněz. Namísto aby si za svoje peníze, do kterých nikomu nic není, užil, je vrazí do nějaké té Sportky, do losů a podobně. S tím, že o ně nejspíš přijde, protože šance na pořádnou výhru je mizivá. Člověk riskuje, že mu z těch jeho vsazených peněz nic nezbyde. A když má náhodou štěstí? Přijde si zloděj jménem stát a přiživí se na něm.
Stát tak nic neriskuje. Nesází ani korunu, a přesto nemůže prohrát. A vždycky vyhraje. Protože ať vyhraje kdokoliv, vyhraje vždycky stát.
A mě tak napadá, jak strašně to vlastně není fér. Protože vzpomínáte si na ten starý židovský vtip o muži, který se tak dlouho modlil k bohu, aby vyhrál v loterii, až ho bůh osobně upozornil na to, že by mu měl dotyčný pomoci a koupit si někdy los?
Politici se tedy vlastně považují za bohy. Když vyhrávají bez nutnosti vsadit. A spoléhají při tom na závistivost malých českých človíčků. Kteří přece tradičně nepřejí těm, na které se usmálo štěstí. A kterým přijde vzhledem k jejich zlomyslnosti vhod i taková milionářská daň. Stejně neférová jako ta komunistická v sedmačtyřicátém roce.
